StB, sídlo, Vojenská kontrarozvědka, VI. správa MV, ulice Evropská Verified

StB, sídlo, Vojenská kontrarozvědka, VI. správa MV, ulice Evropská, mučení, komunistický teror

XI. správa SNB, Správa kontrarozvědky StB, ochrana ekonomiky
poradci KGB, KSČ, 1. patro, operační středisko II. správy
Vedení II. správy, sekretariát náčelníka, „síň tradic“ č.501, vpravo
Oborové výpočetní středisko StB
Archiv svazků StB, 1. patro
Statisticko-evidenční odbor FMV
VI. správa SNB, Správa spojení
Vědeckotechnická rozvědka, VTR
X. správa SNB, Správa kontrarozvědky StB, boj s vnitřním nepřítelem
II. správa FMV, SNB, Správa kontrarozvědky
III. správa MV, Hlavní správa vojenské kontrarozvědky
Vojenská kontrarozvědka, VI. správa MV, ulice Evropská
IV. správa MV, ekonomická kontrarozvědka
I. zvláštní odbor MV, odbor pasů a víz
Centrála kontrarozvědky StB, krycí název II. správa SNB
I. správa MV, rozvědka, krycí označení, malá sestra KGB
Centrála kontrarozvědky StB, krycí název II. správa SNB
1. odbor, Kontrarozvědné rozpracování speciálních služeb USA
2. odbor, Kontrarozvědné rozpracování speciálních služeb SRN
3. odbor, 3.patro, kontrarozvědné rozpracování speciálních služeb NATO a FMZV
4. odbor, Kontrarozvědná kontrola zastupitelských úřadů
5. odbor, Státobezpečnostní ochrana předvýrobní sféry
6. odbor, Státobezpečnostní ochrana FMZ obchodu
7. odbor, Státobezpečnostní ochrana jaderných elektráren
8. odbor, Ochrana státního tajemství
9. odbor, Kontrarozvědná kontrola církví, náboženství, sekt
10. odbor, Kontrarozvědné rozpracování nepřátelských seskupení
11. odbor, Kontrarozvědná ochrana mládeže, vědy, školství a kultury
12. odbor, Kontrarozvědné rozpracování ideodiverzních center
za války, věznice, kasárna 4. SS-Totenkopfstandarte „Ostmark“

Databáze Vás tímto seznámí s tehdy přísně tajnými budovami, domy, hotely nebo místy spojenými s působností Státní bezpečnosti a jeho zvrhlého totalitního systému.

Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB) byla československá politická policie, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou KSČ, díky obsazení Ministerstva vnitra ministrem Václavem Noskem, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990 a některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.
Práva a povinnosti StB stanovil zákon č. 149/1947 Sb., který zároveň předpokládal její budoucí sloučení s kriminálními složkami. K prosinci 1947 k ní byly přičleněny zpravodajské složky a novelizovaný zákon o národní bezpečnosti 286/1948 Sb. ještě rozšířil její pravomoci. V tomto údobí již bylo jejím úkolem identifikovat, vyšetřovat a zpracovávat (případně i likvidovat) oponenty KSČ a komunistického režimu.

Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici (slangově tzv. kachlíkárna; dnes objekt využívá Policie ČR), jako snad nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček. StB užívala mnohé objekty také konspiračně, tak např. část břevnovského kláštera (malý nebo také Sartoriův konvent) využívala pod názvem „Montážní ústav“.

StB představovala od počátku komunistický útvar, který již v letech 1945-1948 prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ.
Známy jsou takovéto dehonestační akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla (neúspěšné) a představitelů Demokratické strany (Ján Kempný, Miloš Bugár), které uspěly a oba poslanci, kteří se nechali vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení.
Již v této době používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a aplikování drog. Po únoru 1948 tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka, Karel Lukas či kněz Josef Toufar. StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda). Značný vliv měli v 50. letech uvnitř StB poradci z řad NKVD.
StB také odpovídala za zřizování pracovních a koncentračních táborů, vedla je a sledovala (či přímo řídila) zacházení s politickými vězni. Její příslušníci se v těchto pozicích dopouštěli mimořádně krutých vražd, zejména v padesátých letech.
Agenti StB v 50. letech podnikali ilegální akce i v zahraničí, známý je například únos posledního předúnorového předsedy ČSSD Bohumila Laušmana, který emigroval, z Rakouska zpět do Československa (1953).
Podle řady autorů, odborníků i vyšetřovatelů zločinů StB (např. Pillerova komise, Antonín Kratochvil, Karel Kaplan) byli vyšetřovatelé StB (zejména v období největšího teroru) v drtivé většině lidé bez zkušeností a schopností, kteří neuznávali a nebo neznali zákony a jedinou autoritou pro ně byla strana a její přání. Nedostatky důkazů i vlastních schopností nahrazovali krutými metodami výslechů. Někteří autoři srovnávají StB s gestapem (např. Antonín Kratochvíl, Vladimír Škutina, Artur London), někteří pak podotýkají, že gestapu šlo více o „skutečné viníky“. Podobně hovořil i bývalý příslušník StB z 50. let Miloš Kocman. Podle bývalého disidenta Petra Placáka se příslušníky StB nestávali lidé z ideologických důvodů, ale proto, že toužili po moci nebo kariéře. Pokud vstoupili do KSČ, udělali to kvůli kariérnímu postupu či získání dalších výhod.
Bývalí příslušníci StB, pokud sloužili u policie i po roce 1990, navíc ke svým normálním důchodům pobírají i pravidelné měsíční renty, jejichž výše začíná na deseti tisících korunách, ovšem výjimkou nejsou ani mnohem vyšší částky.

Seznamy příslušníků a spolupracovníků StB
Po listopadu 1989 se na veřejnosti objevily první, neúplné, seznamy příslušníků a spolupracovníků StB, tzv. „Cibulkovy seznamy“. Reakce některých z těch, kteří byli v seznamech uvedeni, vyšly v knize Osočení (Toronto 1993, Brno 2000), kde někteří tvrdí, že se do Cibulkových seznamů dostali neprávem, jiní vysvětlují okolnosti vzniku spolupráce.
O více než desetiletí později, v březnu 2003, zveřejnilo Ministerstvo vnitra další, také neúplné seznamy. Ty jsou (zejména pokud jde o spolupracovníky) předmětem soudních sporů, které mají dosáhnout vymazání záznamů těch, kteří se cítí být zaneseni neoprávněně. Hlavní problém těchto seznamů je, že až na nepatrné výjimky se zakládají pouze na archivních svazcích – tj. obsahují pouze jména příslušníků a spolupracovníků, kteří ukončili spolupráci nebo pracovní poměr před rokem 1989 a jejichž svazky byly tudíž v době mocenských změn uloženy v archivu a nemohly být proto zavčas zničeny.
V únoru 2007 informoval ministr vnitra Ivan Langer o projektu Otevřená minulost, jehož cílem má být „co nejúplnější otevření a přiblížení archivních fondů všem občanům České republiky“
„Realizuji projekt Otevřená minulost, v jehož rámci chci maximálně zpřístupnit archivy bývalé StB. Zřídil jsem Archiv bezpečnostních složek a noví lidé, kteří tam přišli, jsou pro mě nadějí, že se to podaří. Prvním krokem bylo propuštění 8 bývalých pracovníků StB, kteří tam do té doby pracovali.“ (Ivan Langer)
„K úplnému odtajnění by mohlo dojít do deseti let.“ (Pavel Žáček)
Svědectví o přístupu k podezřelému ve vyšetřovací vazbě: „… manželka se má připravit na vystěhování, neboť Miroslav Sýkora „dostane provaz“.
Struktura Státní bezpečnosti se v průběhu její existence mnohokrát měnila.
Po reorganizaci ze dne 1. července 1974 měla následující strukturu:
I. správa FMV (SNB) – Hlavní správa rozvědky
II. správa FMV (SNB) – Hlavní správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (ochrana proti zahraničním špionům)
III. správa FMV (SNB) – Hlavní správa vojenské kontrarozvědky
IV. správa FMV (SNB) – Správa sledování
V. správa FMV (SNB) – Správa ochrany stranických a ústavních činitelů
VI. správa FMV (SNB) – Správa (výkonné) zpravodajské techniky
X. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (disidenti, chartisté, kněží, mládež apod.)
XI. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky
XII. správa FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky v Bratislavě
XIII. správa FMV (SNB) – Oborové výpočetní a informační středisko Státní bezpečnosti
XIV. FMV (SNB) – Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti
Správa vyšetřování Státní bezpečnosti
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce
Správa pasů a víz
Statisticko evidenční odbor
IV. odbor FMV (SNB) – Odbor zahraničního tisku
Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti ve vojenské kontrarozvědce byl zrušen v roce 1979, XIII. správa v roce 1982. Statisticko evidenční odbor byl od roku 1981 přiřazen pod XIII. správu. V roce 1985 byla zrušena XIV. správa a její úkoly byly rozděleny mezi II. a XI. správu a Odbor zvláštního určení (tzv. „červené barety“ proslulé brutalitou během demonstrace 17. listopadu 1989). K poslední reorganizaci došlo k 1. srpnu 1988. II., X. a XI. správa byly sloučeny do jednoho útvaru s názvem II. správa SNB – Hlavní správa kontrarozvědky SNB pod vedením Karla Vykypěla.

Zdroj, odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/StB
http://www.cibulka.com/
https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/
https://www.databazeknih.cz/knihy/estebackou-prahou-180665